Přišli jako spása okurkové sezony. Když už se zdálo, že nás média uspí zprávami o zlámaných grešlích a zaběhlých psích, překročilo naše hranice temné nebezpečí. Špinaví znečišťovatelé. Narušitelé našeho klidu. Hroziví zloději. Nemajetní tuláci. Hysterické plačky. Zabírači našeho životního prostoru…

Nevím kolik klišé se na našich obrazovkách, monitorech, novinových papírech a v našich slovech vystřídalo. Média zaujala takřka unisono nepřátelský postoj. A přesto měla tu drzost, aby si každodenně natáčela lidský žal a utrpení. Aby se ptala rodiny, oscilující mezi zoufalstvím a nadějí, jak se cítí. Aby žalovala, že nechtějí pokosit louku. Aby od koupališť a hospod naháněla do boje dělníky-straníky. A na závěr, když byl smutek a žal nejčerstvější, spekulovala, zdali mají dost peněz na to, aby si zesnulého odvezli. Naštěstí se už neodvážili pouštět do hloubání o možnostech naložení s tělem, kdyby zde muselo zůstat.

Co tak hrozného provedli? Kolik z nás by projevilo takový smysl pro rodinu, aby bez peněz, zajištěného ubytování, stravy a úspěchu svého snažení, se vydalo na dlouhou cestu do neznámé země, jejíž jazyk je pro nás neznámý, s vědomím, že v době léta, místo opalování se u moře, budeme v nejlepším případě postávat na nemocničních chodbách, bez šance být jinak nápomocni? Rumunští Romové, spojení které u nás vzbuzuje dvojnásobné pohrdání, nám podali krásný příklad nezištné velkorysosti a citu pro rodinu. My jsme je označili za otravné a potenciálně nebezpečné kočovníky a natáčeli jejich žal. Měli bychom se stydět a zatím se nemálo z nás raduje, že je ta imigrantská špína už konečně pryč.