Sliby se slibují a blázni se radují. Davy proudí kolem billboardů zářících novotou a mnou si ruce. Třinácté důchody, jistoty, prosperita, přídavky na děti, zvýšení zaměstnanosti, proexportní politika, rozvoj železniční dopravy, rozšíření silniční dopravní sítě, zjednodušení daňových zákonů, snížení cen elektřiny a plynu, sjednocení daní, pravidelná valorizace minimální mzdy, státem garantované důchody, zvýhodněné novomanželské půjčky, atd., atd., atd., sliby, sliby, sliby… Komu by se to nelíbilo? Kdo by odolal, kdo by odmítl?

Jak by to bylo krásné, kdybychom se všichni vrátili do průhledného zaopatřeného dětství. Starala by se o nás spolehlivá mateřská vláda, pečující o naše životní potřeby. Někteří by tak chtěli žít neustále a vláda, politici, jim jsou prostředkem k zajištění této bezstarostnosti. Jiní se mají za dospělé. Proto takovou vládu vidí jako znevolnění, jako zotročení. Ti, kdo ještě nevyrostli z dětských let, se ochotně a s důvěrou chytají za ruku toho, kdo jim nabízí vést je bezpečnou cestou. Jak sladký je to pocit, nechat se bezpečně vést. Jak dětský, jak naivní. Dospělými jsou naopak ti, kdo si uvědomují, že cokoli nám socialistický stát nabízí, nám předtím ve větším rozsahu sebral.

Socialisté se dostali do pasti vlastních slibů o sociálním státu, který je v současných podmínkách nerealizovatelný. V situaci, kdy je trh zahlcen státními obligacemi, kdy mají investoři takřka neomezenou možnost jejich selekce, čehož následkem se zvyšuje jejich úročení, je pouze otázkou času, kdy určité obligace přestanou být tržně zajímavými, což vyústí v sérii státních bankrotů. Splnit své sliby tak mohou socialisté pouze tehdy, pokud každému z nás, včetně nemluvňat, vytáhnou z kapsy několik tisícovek. A i tak už to nebude stačit. Tak tomu bylo dříve. Dnes už však socialisté bohužel nerozdělují to, co nám přebývá, nýbrž to, čeho se nám nedostává. Rozdělují to, čeho nám ubylo definitivně. Ekonomické zákony fungují bez ohledu na jejich líbivá slova a úsměvy na billboardech. Slibují, ale nemohou splnit. A tak se naplňují slova klasika: „Socialista je člověk, který Vám dá peníze v nouzi, do které byste se nikdy nedostali, kdyby vám je předtím nesebral.“

Socialisté mají společnost rozdělenou na dvě třídy: na třídu svých voličů, kterým pochlebují, které si hýčkají, které zahrnují vším, co jim přijde do drápů. A třídu těch, kteří je nevolí. Tu otravují, sdírají a okrádají. Hrají si na Jánošíky a Robiny Hoody. Bohatým brát a chudým dávat. A všem, kteří se nechtějí podřídit státnímu přerozdělování a chtějí být na státu nezávislými, vyhlásili nesmiřitelný boj. Vedený všemi prostředky. Jako překopírované z učebnic marxismu-leninismu…

A přitom to zní tak krásně. Stát nabízí, my bereme. Nebojte se, vždy je odkud brát. A až nebude, to co jste nám dali a my vám zase rozdali, znárodníme, jak jsme to udělali už tolikrát v minulosti. A zase vám to dáme zpátky. Ale provize z těchto danajských darů neustále stoupají. Náte, tumáte, ale ve skutečnosti ... nic nemáte.

Dluhy nám rostu. Nechceme je, ale jsou nám vnucovány. Dluhy jsou cestou do otroctví. Platí to dnes stejně, jako to platilo dříve. Kdysi byli dlužníci prodáváni svými věřiteli do otroctví. Dnes se prodáváme my sami. Chtělo by se říci, že se nevědomky prostituujeme. Bankám, věřitelským zemím, Světové bance… Všem, od koho si půjčujeme. A z dluhů pochází jenom otroctví. K němu nás socialismus neomylně vede.

Pryč je doba, kdy soudní monarchové pečovali o své země, neboť věděli, že je předají svým potomkům. Pryč je doba, kdy měla nad vládci duchovní moc církev. Pryč jsou doby, kdy zodpovědnost nebyla prázdným slovem, nýbrž měla faktickou váhu. Dnes je shazována na nepřející opozici, nepříznivé podmínky, … a přijdou volby. Nové sliby, nové zítřky. A zčistajasna máme nad vládci domnělou moc my, lid. Jednou za pár let. A přestože na ně celou dobu nadáváme, tak jim dáváme důvěru znovu. Vždyť nám toho zase tolik slíbili. A doufáme, třeba to teď konečně vyjde. Podléháme krásným slibům. Ale zatím to nevychází. A raději nasloucháme příjemným lžím, než trpké pravdě.

Skutečné problémy snadná řešení nemají. Churchill nabídl krev, dřinu, pot, slzy a židům prachy a jak uspěl. Medu kolem našich úst již bylo dost. Zhořkl. Je načase naslouchat těm, kteří varují. A zároveň nabízejí východiska. Raději přijmout tvrdou pravdu, než se utápět ve snech. Protože bychom se mohli probudit příliš pozdě.