Byl to příběh jako z pohádky. Jak se hloupý Honza málem stal králem. Z jídelnického aparátčíka magistrátním náměstkem, ministrem a záhy premiérem. A zanedlouho předsedou strany. Dlužno říci, že úspěšným, měřeno srovnáním voličských preferencí v době nástupu a konečným volebním výsledkem.

Ale americký sen je minulostí a happy-endy jsou nutností pouze v hollywoodských produkcích. A dobře olejovaný motor buldozeru se zadřel. Suverenita a dominance s kterou válcoval protivníky, a to způsoby a výroky, které by mnohým jiným dávno zlomily vaz, dostaly povážlivou trhlinu pádem vlády za evropského předsednictví. Pyrrhovo vítězství a nezdárný úspěch Paroubek dozajista nečekal. Kdo se v onen osudný den díval do tváří dvou rivalů, musel si překontrolovat, kdo že byl premiérem a kdo vůdcem opozice. Neboť mimika prozrazovala opačné pocity. Paroubek prohrál a věděl to. A věděli i to i ti, kteří ve straně čekali na jeho neúspěch. Na příležitost zbavit se ho. A vystřídat jej u kormidla moci. A Paroubek znejistěl a začal kupit chybu za chybou.

Politickým územ se měl pokusit sestavit vládu sám. Věděl, že by neuspěl. A fiasko bylo to poslední, čemu se chtěl podívat do tváře. A tak ze lži vytvořil pravdu a nezáviděníhodné břemeno na svá záda naložil Jan Fischer. To on je největším Paroubkovým věřitelem. A Paroubek se nerozpakoval odložit splatnost svého dluhu o další měsíce. Protože Paroubek prostě musí další volby vyhrát. Jinak bude uložen do politického hrobu. A bez září reflektorů, kamer a diktafonů by zakrátko zaplul i pod náhrobní kámen žulový.

Kdo se diví, že Paroubek nedodržel politickou dohodu o předčasných volbách? Voličská paměť je krátká. Byl to on, kdo sliboval vládnout třeba s marťany, aby se za chvíli dušoval, že s komunisty nikdy nikdá ničeho nic. A dnes jsou kraje oranžovo-rudé. Byl to on s Davidem Rathem, kdo prosazoval poplatky u lékaře, aby je dnes odsuzoval. Byla to jeho vláda, která vyjednávala o radaru, aby jej dnes potápěla. A pokračovat by šlo dále. Ne, Paroubek dohody nedodržuje. Jako had si mezi nimi hledá cestu ke své nic nečekající oběti. A tou jsme my. Protože Paroubek nehledá prospěch ostatních, nýbrž svůj. A cokoli mu v něm brání, to obchází, mění, otáčí, zadupavá, odsouvá. Vychází mu to. Ale je jako plevel. Který rychle vyroste a rychle zahyne.

Paroubek vrší jednu chybu za druhou. Za chvíli se z prvotního kopečku přešlapů stane hora, kterou již nepůjde přehlédnout. Tak ji překročíme a necháme za zády. Bez ohlížení. Vždyť vzpomínáme na to hezké. To negativní z paměti vypuzujeme. Ale tato vzpomínka bude ještě dlouho probouzet ze spaní.