Jedu takhle centrem Prahy, míjím záplavu dopravních značek a jako vzorný řidič, hlídající si své body a finance, je respektuji. Ručička tachometru mi nestoupá nad padesátku, světla mi svítí, pás drží. Blíží se značka nařizující čtyřicítku a hned za ní radar ukazující mou rychlost.

Podřazuji a noha se mi z plynového pedálu přesouvá na brzdový. Červená čísla postupně klesají: 47, 44, 41… když tu se rozsvítí zelený nápis „OK“. Třeštím na něj oči a žluč se mi zvedá. Noha se přesouvá zpátky na plyn a vracím se se zadostiučiněním do červených čísel…

Stát tu není od toho, aby nás vychovával. To je úkolem rodiny, církví, případně dobrovolných výchovných organizací. Jistě, rolí státu je zajišťovat vnitřní a vnější bezpečnost, vymahatelnost práva. A v tomto směru do jeho kompetencí bezesporu patří i vydávání směrnic k zajištění dopravní obslužnosti. Včetně určování povolené rychlosti. Kdo ji překročí a je chycen, ať nese následky. Ale stát není poslední instancí určující co je dobré.

Je to již pár let co jsem se jako čerstvý (a neúměrně sebevědomý) držitel řidičského průkazu vydal bez GPS, ba dokonce bez mapy, do dopravního bludiště hlavního města. Po frustrujícím dvouhodinovém kroužení po severovýchodních pražských čtvrtích, když už kontrolka benzinu otravně dlouho svítila, jsem spatřil známou ulici. Bohužel z opačné strany než bych potřeboval a s nezbytným červeným kruhem s bílým pruhem na svém začátku. Rozhodl jsem se jej ignorovat, což však k mé smůle neučinil nenápadný příslušník našich oblíbených držitelů pendreků. Chudší o několik bankovek, ale šťasten, že jsem nalezl svou cestu zpět a nebyl jsme nucen přenocovat v nehostinných pražských zákoutích, jsem byl takřka přinucen vyslechnout si výchovné kázání o nebezpečnosti jízdy v protisměru (Pro úplnost podotýkám, že danou ulicí mohl naposledy projet snad koňský povoz, když Masaryk ještě úřadoval na Hradě). Zasalutoval jsem a nechal modročepičáři bloček v ruce. Policista není farář, aby mi kázal…

Když se proviníme proti zákonům, musíme nést následky. Zaplatit pokutu, otročit na veřejněprospěšných pracích, bručet v base, či se nechat usmažit na elektrickém křesle. Ale stát nemá v kompetenci organizovat vzdělávací akce, indoktrinovat občany o pravdě jediné, být etickým formovatelem. To je vlastní totalitním režimům, stavících na politickém náboženství. Do demokratického státu respektujícího svobodu občanů žádní politruci nepatří.

Stát nemá právo za daně občanů dělat nejroztodivnější kampaně o nejneuvěřitelnějších tématech. Je v kompetenci každého občana, aby si za své peníze zajistil své vzdělání, ne aby mu matička vlast určovala co si má myslet a jak má jednat. Princip má fungovat přesně naopak. Občané mají říkat státu, co od něj za své dané chtějí. Stát nesmí být Hobbesovým Leviathanem.

Proto když mi radar ukazuje jakou rychlostí se přibližuji ke svému cíli, je to v pořádku. Když mi dává najevo, že povolenou rychlost překračuji, či ji dodržuji, je to v pořádku. Když mi ale napíše „OK“, mám chuť mu vysvětlit, že toto „OK“ v jeho pojetí znamená (se značnou mírou nadsázky), že se chovám dobře. Ale není to ani Ředitelství silnic a dálnic, ani Policie ČR, ani Ministerstvo dopravy, ani stát jako celek, kteří určují, co je dobré. Oni určují zákony. To co je dobré však od nich nezávisí.