„The Show must go on“, dalo by se písní Freddieho Mercuryho shrnout udělení Nobelovy ceny za mír prezidentovi USA Baracku Obamovi.

O pochybnosti této ceny a jejích laureátech by se daly popsat stohy papíru. Stačí se podívat na několik jejích držitelů z posledních let. Kupříkladu bývalý viceprezident USA Al Gore a Mezivládní panel pro klimatické změny, ekologická aktivistka Wangari Maathaiová, OSN a generální tajemník OSN Kofi Annan, bývalý jihokorejský prezident Kim Te-džung, palestinský vůdce Jásir Arafat či současný izraelský prezident Šimon Peres. A pokud bychom měli jít ještě hlouběji do minulosti, lze jako perličku zmínit, že na Nobelovu cenu za mír byl jednou nominován Adolf Hitler a Josif Vissarionovič Stalin dokonce dvakrát.

Pěkná směsice lidí, kteří však mají jedno společné – v daný okamžik zastávali postoje, činili kroky, hlásali myšlenky, které byly, případně dosud jsou, mainstreamově prosazovány. Kým, za jakým účelem a jakým způsobem je na hlubší rozbor.

Alfred Nobel se musí v hrobě obracet, když vidí jak se s jeho jménem a dědictvím dnes operuje. Snad mu nebude chybným predikováním jeho postojů, když bude uvedeno, že dozajista nemínil podporovat teroristy typu Arafata nebo korupčníky typu Te-džunga. Či ekology typu Gorea a Maathaiové pod alibi domnělé spojitosti ekologie s mírem.

A k samotnému Baracku Obamovi. Podle norského Nobelova výboru „Jen velmi málo lidí upoutalo pozornost světa v takovém rozsahu jako Obama a dalo lidem naději na lepší budoucnost,“ a „Jeho diplomacie je založena na konceptu, že ti, kdo vedou svět, tak musí činit na základě hodnot a postojů sdílených většinou světové populace.“ Zároveň údajně vyvinul „výjimečné úsilí posílit světovou diplomacii a spolupráci mezi národy.“

Co se týče upoutání pozornosti, pochybuji, že je to relevantní nástroj posílení světového míru. To bychom mohli udělit cenu Angelině Jolie za nový účes, stavitelům Nuselského mostu za sebevražednou atrakci (případně projektantům dálnice D1) nebo lachtanu Gastonovi za jeho hrdinský úprk za svobodou v rozvodněné Vltavě.

Pokud se obrátíme na „vedení světa na základě hodnot sdílených většinou světové populace“, tak snad není objevným tvrzení, že pokud Barack Obama vůbec nějaké hodnoty vyznává, tak jsou diametrálně odlišné od ruských, čínských, arabských, islámských a mnoha dalších. Politika Baracka Obamy svět spíše rozděluje a prohlubuje jeho polarizaci. A to nejen vně USA, ale i uvnitř. Obamova hvězda i v samotných Státech nezadržitelně klesá.

Věta „Výjimečné úsilí posílit světovou diplomacii a spolupráci mezi národy“ je natolik nicneříkající a korektní formulací, že by bylo až troufalostí odhadovat, co se pod ní skrývá. Ale soudě podle Obamových aktuálních kroků americký prezident nyní spíše usiluje (o jeho socialistických a trh destruujících metodách zde raději pomlčím) o řešení svých vnitropolitických problémů než těch, které se nacházejí za „velkou louží“.

Snad by přesto bylo možné se dohadovat, že za frází „posílení světové diplomacie“ se skrývá jeho vize světa bez jaderných zbraní, kterou odhalil při své návštěvě České republiky. O nebezpečnosti této myšlenky spočívající v opuštění doktríny MAD je, narozdíl od politiků, přesvědčena drtivá většina bezpečnostních a vojenských expertů. Pokud by ale přesto vize takového světa byla možná, neměla se snad Nobelova cena udělit i Putinovi s Medvěděvem, kteří na tuto Obamovi výzvu reagovali kladně (o upřímnosti reakce a neexistenci jiných než deklarovaných úmyslů takového souhlasu si netřeba činit iluze)? Do toho se ale Nobelovu výboru zřejmě příliš nechtělo. A pokud by se Nobelova cena udělovala přednostně za myšlenky než za činy, pak by se jejím relevantním laureátem stal za fyziku třeba baron Prášil, za své vystřelení za měsíc.

Nobelovy ceny již dávno nejsou objektivním zhodnocením vědeckých přínosů, jednotlivců či skupin, světu. Staly se nástrojem prosazování doktrín, které mají být většinovou společností přijaté jako správné. Podobně jako například Pulitzerovy či jiné, se staly skrytým nástrojem propagandy. Už není zapotřebí letecky shazovat tuny letáků, aby si natvrdlí občané konečně uvědomili, na čí straně mají bojovat. Stačí stvořit hrdiny, bojující za světlé zítřky. Udělování cen jim pak dodá tolik nutný punc výjimečnosti, pravdivosti a všeobecného uznání, že se málokdo nezařadí s šátkem na krku a připínáčkem na klopě do zástupu podporovatelů jimi prosazovaných doktrín.