„Stodvacet devět!“ hlásí mechanicky sympaticky vyhlížející prodavačka potravin. „Nemáte drobné?“ automaticky přidává obligátní větu, když jí podávám bankovku. Smutně vrtím hlavou a následuje rezignovaný povzdech a přijetí oranžové bankovky.

„Hezký den,“ přeji a dostává se mi nedůvěřivého pohledu, jako bych toužil po slevě. „Další!“ jsem odejit a po pásu se hrne další zboží. Úkol splněn, oběd koupen, další zákazník v řadě obsloužen. Odcházím. Jako to ráno desítky přede mnou a po mně.

Na přednášce automatizace jednání pokračuje. Profesor přichází, odvykládá, dovykládá a odchází. Studenti též. Já rovněž. Šatna, odevzdání čísla, přijetí kabátu a sestup do metra. Stojím, držím knihu, když je mi pod nos strčen blíže neurčený předmět.

„Děkuji, nemám zájem,“ odmítám v domnění, že je mi nabízena další výhodná koupě. „Kontrola jízdenek!“ zahřmí nade mnou.

„Ach tak, promiňte,“ hledám v peněžence a vytahuji lístek. Mlčenlivá kontrola a odchod bez pozdravu. Další v řadě. Vracím se ke knize.

„Náměstí republiky!“ Zdvihám oči, zavírám knihu. „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají...“ a já pořád trčím mezi dveřmi. Jsem takřka zbourán davem, který se hrne dovnitř, jako by na nezmeškání tohoto spoje, ač do tří minut pojede další, záležel každého život. Ale prošel jsem. Kráčím k poliklinice.

Prázdná recepce. „Prosím!“ vyzývá mne sestra v bílém.

„Dobrý den,“ smekám. „Jdu za paní doktorkou Váňovou.“

„Jméno?“

„Tomáš,“ představuji se. „Jsem její syn,“ upřesňuji.

„Jste objednán?“

„Ne, to ne, nejdu na vyšetření, mám pouze něco převzít.“

„Bohužel, pouze objednaní pacienti,“ dostává se mi automatické odpovědi.

„Nejsem pacient,“ odpovídám již trochu podrážděně a rozhlížím se po prázdné recepci, spojené s čekárnou.

„Posaďte se.“ Usedám a čekám. Pět, sedm, deset minut. Už zdvihám telefon, když se otevírají dveře. „Renato, není tu náhodou...“ oči se zastavují na mně, pak na sestře. Následuje chápavý úsměv. Sestra opět jednou do puntíku splnila svou povinnost. Pouze ohlášení pacienti. Ti, kteří jsou zaznamenaní v počítači. Nikdo jiný nemá nárok.

Opouštím polikliniku a kráčím k poště. Mačkám příslušné tlačítko a trhám pořadový lístek. 110, 111, 112, 113,...konečně. Než však dojdu k okénku, protivný zvuk oznamuje číslo 114 a k přepážce se hrne někdo jiný. Povzdech, čekání, přešlapování.

„Dobrý den,“ zdravím. „Rád bych...“

„ČÍSLO!“ zaburácí za sklem, obroučkami a odbarvenou ofinou nepříjemný hlas.

Zaskočeně podávám lístek s číslem 113. „Na řadě je 115!“ podrážděně skuhrá úřednice a prst obsypaný bižuterií letí vzhůru, ukazujíce na tabuli, na níž svítí 115.

„Promiňte já jsem bohužel...“

„Neumíš číst? Sto-pat-náct,“ slabikuje mi jako prvňáčkovi. Nepamatuji se, že bychom se dohodli na tykání. A pochybuji, že má v životopise něco více než ZŠ. Ale já mám zase na lístku něco méně než 115. A dovolil jsem si narušit systém. Nechci se hádat. V trafice kupuji známku a za chvíli je dopis pohlcen oranžovou tlamou.

Konečně doma. Ještě poslední úkol. Vytáčím číslo a čekám. Vítá vás ... pro komunikaci v češtině, stiskněte 1. Pro změnu... stiskněte 5. Pro potvrzení... stiskněte 4. Pro návrat... stiskněte 3. Pro další... stiskněte 7. Pro přepojení na... stiskněte 9. Jak jinak. Pokud chci mluvit s lidským hlasem a ne robotem, musím si počkat, až nabídka dojede až na konec. Pak naskočí uklidňující hudba, minuty čekání,opakované výzvy k čekání a ... pokládám telefon. Mám toho tak akorát dost. Napadá mne, že by nebylo od věci dát k přepojení na operátora číslo 0. Vystihovalo by to, za co své zákazníky považují

Koukám se do zrcadla a hodnotím den. Důležitost „být“ byla již dávno nahrazena důležitostí „mít“. Kdo nemá co nabídnout, není. Už dávno nejsme posuzováni podle toho čím jsme, nýbrž podle toho, co můžeme tomu druhému nabídnout. „Když ti život dá citron, udělej limonádu,“ znělo heslo, které mi v Montgomery vtloukali do hlavy. Ale k snaze člověk potřebuje naději. Naději, že s ním bude jednáno jako s osobou, ne jako s robotem. Kdokoli se dnes vymyká automatizovanému jednání, je podezřelý. Jakmile někdo sebenepatrněji naruší konvence, zaběhnutý systém, je ostrakizován. Protože systém, strojový chod, je tak jednoduchý, tak praktický, tak uspávající. V naší mobilní uspěchané společnosti je vysoce atraktivní, když jsou potřeby jednotlivců rychle a efektivně uspokojovány racionalizovaným způsobem. Jedinec je v ní však jako ve vězení, jeho emoce jsou kontrolovány a jeho duch je podmaněn. Je to prostředí, kde se lidé nemohou chovat jako lidské bytosti, kde jsou dehumanizovány. Hlavně aby všechno bylo efektivní, rychlé, kontrolovatelné, kvantifikovatelné a předpověditelné. Nakoupeno? – odchod. Odpřednášeno? – splněno. Kontrola? – v pořádku. Objednáno? Ne? – další. Zmeškáno pořadí – smůla. Žádost? – vyťukej si sám. Automatizované a přesné a efektivní vykonávaní stále týchž úkolů a úkonů. Mise splněna. Ale člověk jde stranou.