Cestující města pražského, spojte se!

Včera jsem byl opět donucen zaplatit pokutu za jízdu načerno. Upozorňuji, že nejsem černým pasažérem ani z nutnosti, ani z adrenalinu, ani z přebytku kapitálu. Jenom zapomínám, že platnost čtvrtletních kupónů taky někdy končí. Pražskému dopravnímu podniku proto zhruba dvakrát ročně neplánovaně navyšuji rozpočet.

Jedna taková zapomnětlivost mne vyjde zhruba stejně draho, jako onen čtvrtletní kupón (ježto jsem plátcem studentským), takže spoléhání se na to, že se vyhnu revizorům, by se mi tak jako tak nevyplatilo. Ale dobrá, moje chyba, mám si hlídat konec platnosti. Ano, rozumím, souhlasím a beru na vědomí. Ovšem je zde několik zádrhelů.

Předně nemám ohledně placení na vybranou. Za městskou hromadnou dopravu platím, ať s ní jezdím nebo ne. Cena lístku je dotovaná, a protože ona dotace nespadla z nebe ale z našich daní, tak na MHD přispíváme všichni. I ti, kdo si to po Praze či jiném městysu drandí na koloběžce. Ale nechť, solidarita, bla, bla, bla, … dobrá. Sice i na ten Karlův most přispívají všichni kromě turistů, kteří jediní ho používají. Ale naše lidská srdce se dokážou povznést i nad větší ústrky.

Ovšem když už si zaplatím i druhou část té přepravy (tedy si koupím lístek), tak bych mohl dostat odpovídající produkt. Nežádám příliš, pouze aby mne dopravní prostředek odpovídající úrovně a v požadovaném čase přesunul z bodu A do bodu B. Marná sláva, mé požadavky jsou zjevně nesplnitelné.

Před týdnem jsem pospíchal na důležitou schůzku. Tramvaj číslo 18 měla přijet do dvou minut. Nepřijela. Další měla přijet za dalších deset minut. Taky nepřijela. Ani další. Prostě se rozhodly, že nepojedou, aniž by se uráčily dát mi tak na vědomí. Na schůzku jsem přišel pozdě.

Vždy když jedu kolem Petřína, tak mi tramvaják pouští hlášku „Lanová dráha na Petřín je z technických důvodů přerušena.“ Buď se jim v každé tramvaji zasekl magnetofon, nebo ona lanovka skutečně jezdí jen pět dní v roce. A kdo chce nahoru, ať je o holích či na vozíku, musí se vydrápat po svých. Rukách či nohách.

Není rána, kdy bych se nemusel dobývat jak dovnitř dopravního prostředku, tak ven z něho. A není vůbec zřídkavé, že buď zůstanu venku na mraze, nebo hůře, uvnitř v pekle.

Se zvláštní oblibou v MHD potkávám nejrůznější bezďáky, feťáky, veksláky, kapsáře, trempy, psy a další existence, ohrožující buď mou kapsu, nebo zdraví. Popřípadě obsah žaludku. A mám silné pochybnosti o tom, že svou finanční troškou přispívají do společného mlýna.

Ze všech nejraději mám ale zamindrákované revizory, kteří se s odznáčkem v ruce cítí jako Indiana Jones s bičem. Tenhle jejich štempl na legální otravování mi zvedá snad všechny agresivní hormony, které v sobě mám. A není mi útěchou, že tyto výběrčí, kteří mne se zlomyslnou oblibou připravují o bankovky, svými pokutami udržuji při životě. A jakou to mají slávu v očích, když chytnou nebohého cizince, dítě, kterému maminka ke svačině a bačkůrkám nepřibalila lístek, nebo mne, roztržitého studenta! Ale veškeré santusáky obcházejí s obloukem. Nač by se s nimi špinili, že? Když pokutu stejně nezaplatí.

Hlídám si sice snižování se na jejich komunikační úroveň, ale když mi ani na pátou výzvu nechtějí vrátit onu slavnou opencard (na kterou jsme poslali skoro miliardu) a její vrácení podmiňují výměnou za mou občanku (na niž už vůbec nemají nárok) začínám zvažovat, zdali by ono ublížení na zdraví, popřípadě zabití z nedbalosti, nestálo za to. Pak začínají vyhrožovat policajty. Mně, nadprůměrnému přispěvateli Dopravního podniku (připomínám kupony a pokuty), vyhrožují chlapem s kvérem, kterého si platím, aby mi pomáhal a chránil mne! Mám sto chutí revizi sdělit, ať si je zavolá, protože ochrany bude skutečně zapotřebí. Že vystupuji tam a tam, ať tam čekají. Ale …, krotím vztek a podávám občanku.

Přitom stačí tak málo, abychom za své peníze dostali odpovídající služby. Zrušit monopol v MHD. Ano, chci si vybrat, zdali mne na fakultu, do práce či za zábavou odveze ta či ona společnost. Pokud to lze „intercity“, proč ne „incity“? Proč je jakás takás konkurence v meziměstské dopravě, ale v městské ne? Že to nelze? Ale lze!

Ano, mohl bych jezdit autem, abych odpověděl na nejčastější a nejhloupější argument všech v nádražácké bundě a s prestižkami na nohou. Ale nechci. Protože vás všechny platím. Ano. Vás, gestapáci, kdo mi dáváte pokuty. Vás, otrávené obličeje, kdo mi prodáváte kupony. Vás, šílenci, kdo schválně najedete do auta zaseknutého na kolejích protože „já mám přece přednost“. Vás, neznámí neschopní, kdo nedokážete zařídit, aby v Praze aspoň jeden den v roce nebyla nějaká výluka. Vás všechny platíme. A vy mi říkáte, že mám jezdit autem, když se mi to nelíbí?! Vraťte mi mé peníze, vy zloději nervů! A já pak radši budu chodit pěšky. Nechci riskovat, že místo ve svém autě budu za chvíli sedět v tom bílém, s červeným křížem na straně.

Chci konkurenci v městské dopravě. Chci konec monopolu dopravního podniku, který ze mne saje peníze a za příplatek mi nabízí službu, které by i Ind s rikšou zdatně konkuroval.