Kniha se mi pod tlakem okolních těl sama zavřela. Raději jsem ji schoval a strčil si ruce do kapes, aby mi do nich nevjel někdo cizí. I to se v metru občas stává. Zrak mi mimoděk spočinul na malém piktogramu, varujícího před kapsáři. Nevědomky jsem vsunul ruce o něco hlouběji. Konečně Můstek. Vagón se vyprázdnil, aby se vzápětí zaplnil novými cestujícími. Chyběl jsem mezi nimi, hrnul jsem se ke schodům, abych se vyhnul zácpě na přestupu. Podařilo se. Při sjíždění do přestupního tunelu jsem si vzpomněl na knihu.

Než jsem nalistoval správnou stranu, už mi ji někdo batohem zaklapl. Vzdal jsem to. Pomalu jsem se prodíral hlučícím davem. Každý den stejný. A přesto jiný. Kolik tváří jsem poznával? Ani jednu. A bylo mi to jedno. Vlastně jsem byl rád, že mám před přednáškou ještě chvíli času na vlastní myšlenky.

Každé ráno bylo stejné. A přesto jsem cítil, že dnes je něco jiné. Něco mi chybělo. Nebo přebývalo. Uvědomil jsem si podivné ticho. Chyběla hudba a přebýval napjatý klid. Na svém místě neseděl obvyklý žebrák. Vlastně vůbec nebyl obvyklý. Měl kytaru a hrál. Nežebral. Neprosil. Neklečel. Seděl a hrál. Ale dnes ne. Vlastně jsem neměl důvod proč by mi měl chybět. A přesto mě to zarazilo. Proč nepřišel? Zaspal, zlenivěl, onemocněl nebo…? Ne, to ne, uklidňoval jsem se. Byl mladý a zdravý, proč by…? Ale přesto – proč nepřišel? Než jsem došel k metru, pustil jsem ho z hlavy. Koneckonců, co s ním mám společného? Může mi být lhostejným. Lhostejným… Otevřel jsem knihu a ponořil se, opřen o dveře, do Remarquea.

…Dlouho mlčeli. Nic nám do nich není,“ řekl pak Meyer. „Napřed se musíme postarat sami o sebe.“ 509 škubal lem své blůzy. „Jestli nám do nich nic není,“ řekl pomalu, „tak taky nikomu není nic do nás. Berger zvedl hlavu. „Máš pravdu“. Z baráku vyšel Karel. „Jeden je mrtvý.“

Vždyť mi do něho nic není. Ale jim také nebylo. A kdo jiný se o něho z davu zajímal. Možná nikdo, možná všichni, možná jenom někteří. Ale všem to bylo jedno. Jako mně.

„Jinonice!“, zahlásil reprodukční hlas. Už jsem ho nevnímal. Ani Remarquea. Čekal jsem až se dostanu ke schodům. V tuto hodinu přijíždělo na fakultu mnoho studentů. Většinu jsem neznal, vlastně z těch co jsem viděl jsem nepoznal žádného. A bylo mi to jedno. Byli pro mne davem, a každý z nich součástí davu. A byl jsem si jist, že oni mne vnímají stejně. Lhostejně. Jako jednoho z dalších. Stejně jako já je. Neznal jsem je. A nečekal jsem, že bych jich většinu poznal. Měli svá studia, své životy, své rodiny. Jako já. Byli jsme odlišní. A přesto jaksi blízcí. Jako vězni v Remarqueovi. Jako žebrák na Můstku. Proč na něho pořád myslím? Nechápal jsem to. Kolik lidí jsem dnes viděl, a pouze on mi nešel z mysli. Proč? Protože ho všichni míjeli a maximálně pohled mu věnovali? Ale dnes ne, dnes jsem ho ani neviděl. Ani nikdo jiný. A bylo mi to jedno. Nebo ne? Došel jsem k šatně. Usměvavá paní mi podala číslo a vzala mi kabát. Číslo. Dala mi číslo jako každému jinému. Vězni v Remarqueovi také dostávali čísla. Já jsem byl pro ni číslem. Prolétl jsem zrakem množství stojanů na oblečení. Každé mělo číslo. Ta čísla jsme měli my. Bylo to rozumné. Vlastně velmi chytré. A přesto deprimující. Byli jsme jedněmi z mnoha. Jeden rok odpromujeme a přijdou další…čísla. Samá čísla.

Učebna J2015. Dějiny politického myšlení II. Sv. Augustin. Přednášející se dostává do ráže. Augustin měl milenku hlásá. Nebyla dost mladá, tak si pořídil druhou. Pořídil…druhou…číslo. Samá čísla. Ta jsou anonymní. „Jaký byl jeho vztah k mladým chlapcům?“, ptá se horlivě někdo vzadu. Přednášející se pouští do problematiky vztahů, do feminismu. Zakončuje tvrzením, že chlapci byli pro Řeky i Římany objekty tělesného i duševního potěšení, kdežto žena pouze tělesného. Vztah s ženou byl pouze menším zlem než vztah se psem ... udělalo se mi špatně. Podíval jsem se na vedle sedící spolužačku. Bylo mi trapně. Tupě zírala před sebe. Nikdo nic neříkal. Já také ne. Někteří si horlivě zapisovali. Nikdo neprotestoval. Bylo nám to lhostejné. Nebo nebylo? Každý rok ten u tabule vykládal to samé a nikdo se neozval. Nebo byl umlčen. My jsem mlčeli. Lhostejně.