Jako květinové dítě se pustil Barack Obama do své predestinované role mesiáše.

Války zastaví, hochy v maskáčích vrátí maminkám, neschopným manažerům dá z daní občanů (za jejich nadšeného potlesku) další penízky na nové experimenty, nefunkční firmy udrží na trhu (aby měly ty prosperující nekalou konkurenci), všem nařídí povinně platit zdravotní pojištění (ano, i svým přátelům z Bronxu a Harlemu) a to i těm, kteří o ně nikdy nestáli,... a aby neměl mezi demokraty opozici, tak si k sobě vezme Hilary jako ministryni zahraničí, která se ze dne na den stane expertkou na veškerou zahraničně-politickou problematiku a odletí jednat s Cipi Livniovou o možnostech ukončení konfliktu v Gaze, aby všichni předešlí žabaři, kteří se o to v posledních desetiletích pokoušeli, prozřeli, jak přínosnou by pro svět byla silná ruka feminismu.

Ostatně, čemu se divit? Když se můžou v České republice stát ministry i herci, hudebníci a komedianti všeho druhu, proč by to nešlo v zemi neomezených možností? Ovšem dokonce ani u nás ještě nebylo vídáno či slýcháno, že by policie po celém světě splašila všechny nepřátele státu, nahnala je do koncentráku a po šesti letech jim poděkovala za pobyt a doporučila pokračování v předchozí činnosti. Ne Guantanámo u nás nemáme. Ono to vypadá hloupě, když někoho uvězníme, odsoudíme (nebo také ne) a poté jen tak propustíme. My raději vězně odsoudíme a poté jim pouta uvolníme. A když se nám místo ve vězeňských kobkách ztratí v zahraničí, tak jsme natolik velkodušní, že jim dovolíme jezdit domů na návštěvy.

Hezká, líbivá gesta vrší Obama první dny v úřadě. Jaká matka by nebyla ráda, že se jí vrátí syn? Jaký muž by nebyl rád, že si uchová práci v krachujícím podniku? A ti, kterých se to netýká? Ty oblbneme líbivými hesly, širokými úsměvy, elegantní manželkou a aurou novosti. Jenomže taková krátkozrakost se nevyplácí. Uvidíme za půl roku nebo za rok, až naplno vypuknou občanské války v Iráku a Afghánistánu; až se americká ekonomika propadne do recese, rozpočet do ještě většího schodku a firmy přesto krachnou a zaměstnanci s nimi; až si lidé spočítají, kolik měli v peněžence dříve a kolik nyní; až jim letadla přestanou přistávat na vodě a vrátí se zpátky na mrakodrapy. Uvidíme, jestli si přelétavý dav se slzou v oku nevzpomene na Jirku Bushe - jednou nejoblíbenějšího a jednou nejméně oblíbeného prezidenta v dějinách USA.

Ono se nemusí vyplatit rušit vše, co naši předchůdci vykonali. Vždyť ne všechno museli naprosto pokazit. Aby se s plevelem nevytrhaly i klasy. Bourat umí každý. Opravit střechu už ne.