Veritas. Quid est veritas? Klíčovou otázku poznání si velcí myslitelé lidského rodu pokládali odnepaměti. Zatímco však filosofové realističtí (Platón, Aristoteles, Augustin či Akvinský) v jejím hledání vycházeli z věcí, z poznatelného světa kolem sebe, s příchodem Descartova racionalismu přišlo odmítnutí těchto východisek jako nedůvěryhodných a moderní filosofie, kulminující Kantem a Hegelem, zpochybnila a odmítla možnost dojít k verifikovatelnému poznání skrze okolní svět.

Nevěřila, že lze dospět k poznání skrze věci, nevěřila jim. Nevěřila, že lze poznat pravdu skrze něco, u čeho nedokázala určit, zdali vůbec existuje. Moderní filosofové proto začali vycházet ze sebe. Cogito ergo sum se stalo mantrou, která však zklamala. Myslitelé nedokázali dojít k objektivnímu poznání a dosáhli pouze zpochybnění všeho, co bylo realistickou filosofií vybudováno. V první řadě morálku. Toto vše vedlo k relativizaci pravdy a k základní otázce - čemu lze vůbec věřit? A lze vůbec věřit něčemu?

S příchodem racionalismu a positivismu přišla nová naděje. Za pravdu mělo být pro příště považováno pouze to, co bylo možné empiricky dokázat. Avšak s příchodem marxismus a nihilismu – a následně komunismu a nacismu, které vedly k tragédiím dvacátého století, se zdálo, že veškerý nárok na pravdu je pohřben. S koncem velkých válečných konfliktů uplynulého století přišel konec moderny a nastala postmoderna. Období, které Francis Fukuyama označil za konec dějin. A s ní také odmítnutí veškeré realistické i moderní filosofie. Za konec ideologií. Pravda byla označena za nepoznatelnou, a kdo se pokoušel cokoli vydávat za objektivně poznatelné byl ostrakizován jako netolerantní. Napříště už se neměla hledat pravda, nýbrž pouze užitek. Za důležité začalo být považováno to, co nám vyhovuje. A za základní metodu bylo zvoleno jednání ve smyslu vyjednávání. Jednání o tom, co nám vyhovuje. Etika a morálka byly zamítnuty, společně s otázkou co je dobro a co je zlo. Společně s principy a ideály. Důležitým se stalo to, co nám vyhovuje.

Dnes už se neřeší, zdali jsou velká morální témata současnosti – potrat, eutanazie či homosexualita, otázkou dobra či zla. Pravda se nehledá. Pouze klady a zápory. Kde převažují klady, je zákon schválen, kde převažují zápory, je zamítnut. Jsou vytvářeny statistiky, hodnocení a zjištění, co je pro nás lepší. Následují jednání, projednávání, hlasování a následně zamítnutí či uzákonění. Bez etiky a morálky. Ty už jsou hlásány pouze několika nevládními organizacemi, které jsou nezávislé na státní moci a kontrole a některými církvemi.

Tento relativismus má však jediný následek – vznik moderních tyranií. Neboť tam kde není jasné co je dobro a co je zlo, co je pravda a co klam, tam rozhoduje ten, kdo má moc. V Evropě má dnes moc stát, ne lid. A i státy se už dnes moci vzdávají, ve prospěch celků, které stojí nad nimi…