Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Schumana a to slovo bylo ESUO. Tak podobně by mohlo začít evangelium Evropské Unie. Naneštěstí se její cesty podobají více Oddyseově cestě z Tróje, než cestě židovského národa k jeho cíli.

Neboť podobně jako Oddyseus v průběhu své desetileté plavby postupně v nejrůznějších krajích, přístavech a zastávkách postupně přicházel o své muže, tak současná Evropy přišla vinou zastávek, nárazů, lobby a ekonomických a politických zájmů i o ty skrovné ideje, jež jí v poválečném období vtiskli Monet se Schumanem.

Od původní myšlenky, jež měla zabránit další sebezničující, a vlivem technologických pokroků potenciálně konečné válce, přes atomovou a hospodářskou spolupráci, se Evropa dopracovala až k Maastrichtu. A nyní stojíme před zastávkou další, před Lisabonem. Je to zastávka v zemi Kyklopů, nebo v Oddyseově Ithace? Marshallův plán, nebo Mnichov? Babylónské zajetí, nebo návrat z něho? Až čas ukáže. Neboť Lisabon schválen bude, otázkou zůstává kdy. Smlouva o Ústavě pro Evropu ztroskotala. Lisabonská kopie, její převlečené dvojče, bojuje o přežití a padne-li, určitě se objeví trojče. Vytrvalost Giscarda d’Estaigna a jeho podporovatelů je obdivuhodná. Až se nabízí otázka – proč? A v koho zájmu? Nicméně odhlédněme pro tento okamžik od těchto úvah a vraťme se ke sledování Oddyseovy lodi. Vraťme se na její začátek. K Tróji. Oddysseus odjel od vítězné války, Monet se Schumanem též. Jejich dílo v jeho původní podstatě nicméně ztroskotalo. Evropská Unie již dávno není zárukou míru prostřednictvím provázanosti národních ekonomik, nýbrž právě své ekonomické fundamenty zneužila a staly se jí výchozím bodem pro provázanost nebezpečnější – politickou.

Prolétneme-li zběžným zrakem po velkých říších minulosti, všechny stavěly svůj vznik a rozkvět na pevných základech. Jinak by neobstály. A jakmile se jim vzdálily, nebo je podemlely, nebo si chybně vybraly základy jež se zdály být jistými, ale ve skutečnosti byly z písku - padly. Stačí jmenovat: říše Římská, Francká, Egypt, Izrael. Alexandrova říše. Ale také Čína, Japonsko, Siam. A nedávno Sovětský svaz, Třetí říše. A mnohé další. Pokud stát, či jemu podobná struktura, například i nadnárodní organizace, mezinárodní firmy či duchovní řády, nesdílejí společnou ideu, nebo ji opouštějí – zanikají. To si uvědomoval i Masaryk. Záviděl Francouzům Napoleona, Američanům Washingtona a hledal pro nový stát v srdci Evropy podobný symbol. Vybral si Jana Husa, jako symbol odporu proti katolicismu a Rakousku –Uhersku (od roku 1867), které na katolicismu stálo. A dal tak vzniknout slavnému sporu o smysl českých dějin, v němž se nezapomenutelně střetával, a prohrával, s Josefem Pekařem.

Masarykovo východisko, přes jeho mylné závěry, však chybné nebylo. Stát, jehož občany nic nespojuje, nemůže v době krizí přežít. A proto není neoprávněné se ptát: Na čem staví Evropa? Co ji spojuje? Což není zřejmá její státotvorná ambice? Netouží, pokud jich už nedosáhla, po společných systémech právních, daňových, penzijních, celních, zdravotních, trestních a mnohých dalších? Po společné zahraniční politice? Po jednotných představitelích? Ať už v krátkodobém či dlouhodobém horizontu, skrytě či otevřeně?

Ale co nás spojuje? Je snad turecká žena táž jako britská? Je vládce Kremlu stejný jako prezident Polska? Je vinař v Portugalsku stejný jako pivař u nás? Je švédský socialista stejný jako chorvatský nacionalista? Ne. Evropu nelze vymezit geograficky. Británie má mnohem více společného s Australany než s Albánci, Francie s Kanadou než s Ukrajinci. Proč se tedy EU rozšiřuje dle geografického klíče?

Je mnohé co nás spojuje: řecká filosofie – dědictví Parmenida, Platóna, Aristotela. Myšlení žido-křesťanské – moudrost sv. Bonaventury, sv. Augustina, sv. Tomáše Akvinského, Anselma z Canterbury…. A myšlenky osvícenství. Moderní demokracie stojí na myšlenkách společenské smlouvy Rousseaua, dělby moci Montesquieua. A na dřívějších východiscích Hobbese a Locka. Ač se společenskou smlouvou nemusíme být v konsensu, moderní Evropa z ní vychází.

Evropa Schumana měla možnost stavět na svých tradicích. Na tradicích, jež Edmund Burke ctil a před jejichž rušením varoval, předvídaje tragédii Francouzské revoluce. Evropa poválečná si vybrala jinou cestu. Cestu Oddyseovu. A jako on přicházel o své muže, tak i ona přichází o své základy. Oddysseus dosáhl svého cíle. Evropa tu šanci stále má. Ale zatím ji promrhává kotvením ve špatných přístavech. Dnes kotví v Lisabonu.