Kdo aktivně vstupuje do politiky, zákonitě touží po moci. Tuto touhu nelze žádnému politikovi zazlívat. Je to jako vyčítat vědci, že chce něco nového objevit, sportovci, že chce vyhrát závod nebo zahradníkovi, že chce něco nového vyšlechtit. Nicméně problém nastává v okamžiku, kdy získání moci přestává být prostředkem k dosažení ideologických cílů a stává se cílem samým. V tom okamžiku je každý nabyvatel moci ochoten slevit ze svých principů, nebo je dokonce zcela opustit (lhostejno jaké jsou, za předpokladu, že je považuje za ty nejlepší), aby se udržel u moci.

Je jisté, že k udržení se u moci, minimálně v zemi, kde je zapotřebí k jejímu získání určitý počet hlasů, je nezbytné zachovat si, nebo ještě lépe zvýšit, přízeň voličů. K tomuto jako bezpochyby legitimní nástroj slouží průzkumy veřejného mínění. Dokonce by se podobné průzkumy daly chápat jako projev úcty k občanům, tím že na jejich základě jsou reflektovány jejich zájmy. Ovšem pokud strany uzpůsobují svůj program na základě podobných průzkumů, místo aby, což je bezpochyby náročnější, složitější a nejistější cesta, se pokoušely voliče přesvědčit, že jejich program je pro ně ten nejvhodnější, přecházejí z pevného břehu na tenký led. Neboť v zájmu zachování vlastní konkurenceschopnosti je v podobném trendu budou za chvíli nuceny následovat další strany a proces politické agitace se od soupeření idejí zvrhne v souboj demagogií a populismů.

V našem konkrétním časoprostoru to přináší ještě jedno konkrétní nebezpečí. V souvislosti se stárnutím české populace podle aktuálních propočtů hrozí, že za padesát let bude každý člověk v produktivním věku nucen živit dvě až tři osoby ve věku postproduktivním. Analogicky bude ve stejném poměru složen i elektorát. A bude-li pokračovat současný trend přizpůsobování politiky výsledkům veřejného mínění - tedy podpora krátkodobých cílů před střednědobými a dlouhodobými - budou o směřování národní politiky, fiskální a měnové politiky a dalších a dalších oblastech veřejné politiky rozhodovat (s veškerou úctou ke stáří) občané, kteří mají životní ambice za sebou, občané, kteří senilní, občané, kteří mají zájem o vysoké důchody, sociální výhody a teplé bačkory. A postrádají zájem o budoucnost vzdálenější než několik dnů, neboť nevědí, zdali ji ještě uvidí.

Bude-li pokračovat tento trend, je načase jim vzít volební právo … Je-li omezeno spodní věkovou hranicí na základě argumentu, že příliš mladý člověk se nedokáže zodpovědně rozhodnout, mělo by na základě podobného argumentu být omezeno i horní věkovou hranicí. Aby o naší přítomnosti a budoucnosti nerozhodovaly babičky, hladící kočky u plápolajících krbů.