Úvod

Svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki, které se odehrálo na rozkaz Trumanovy administrativy 6. a 9. srpna 1945, bylo pro civilizovaný svět šokem. Dosud nikdy v historii nedisponovala žádná země zbraní, která by byla schopná tak devastujícím způsobem vyhladit vše živé. Kromě tragických ztrát na životech implikovala tato akce závažné politické konsekvence. Mezinárodní analytici pochopili, že stát disponující jako výhradní hegemon zbraní takovéto síly, má potenciál zastrašit a ovládnout celý svět. To stejné si uvědomil i Stalin a urychleně pověřil Beriju, aby zrealizoval projekt, ústící v zařazení této zbraně do vojenské výzbroje SSSR. O čtyři roky později Berija svůj úkol splnil. A odstartoval tím závody ve zbrojení, které hrozily vyústit v nukleární apokalypsu.

Mutual assured destruction

Závody ve zbrojení dosáhly v průběhu 50. a 60. let 20. století takových rozměrů, že každá strana měla kapacity schopné čtyřicetkrát zničit celý svět. V okamžiku kdy se stalo evidentním, že útok jedné strany bipolárního bloku na druhou není kvůli hrozbě destrukčního odvetného útoku možná, spatřila světlo světa doktrína MAD, vyjadřující zkratku v překladu znamenající „jistota vzájemného zničení“.

Doktrína MAD vznikla na konci administrativy Johna Fitzgeralda Kennedyho a jejím výsledkem měl být mír. Sice vratký a napjatý, ale jistý, neboť zajišťoval, že žádná strana si nedovolí zaútočit jako první. Tohoto předpokladu bylo dosaženo zejména zařazením ponorek na jaderný pohon do výzbroje armád USA i SSSR, nesoucích rakety s jadernými hlavicemi. Tyto podmořské nosiče zajišťovaly, že i v případě totální destrukce domovské země bude možné do čtyřiadvaceti hodin podniknout odvetný útok ústící v naprostou likvidaci útočící strany. Do vzniku těchto ponorek byla doktrína MAD zranitelnou. Ač se ji USA pokoušela aplikovat například neustálou vzdušnou pohotovostí určitého počtu svých strategických bombardérů B-26, toto opatření se ukázalo být jak logisticky náročným, tak zranitelným, neboť tyto bombardéry nesoucí atomové pumy mohly být radarově detekovány a sestřeleny. Ponorky kroužící desítky až stovky metrů pod hladinou oceánů, nepotřebující vynoření pro odpálení rakety, tuto jistotu úspěšného odvetného útoku, nezbytného pro úspěšnou aplikaci doktríny MAD, naopak poskytovaly.

MAD však kromě nezbytné schopnosti protiúderu napadené strany vyžaduje, kromě samozřejmého vlastnictví jaderných zbraní, řadu dalších prvků, aby mohla být úspěšně aplikována.

Doktrína MAD kalkuluje s racionalitou všech aktérů. Základním předpokladem je zájem stran přežít a nezničit sebe ani civilizaci. Sebevražední atentátníci, jimž nezáleží na životě, tak představují pro MAD neřešitelnou situaci, podobně jako teroristické skupiny, jimž by se jaderné zbraně dostaly do rukou. Podobně je nezbytné, aby osoba kompetentní k odpálení jaderných zbraní nekalkulovala iracionálně s možností, že protivníkova odpověď selže.

Zcela klíčovým prvkem této doktríny je neexistence obrany či ochrany před útokem protivníka. A to jak proti samotným zbraním, například ve formě protiraketové obrany, tak proti jejím následkům, například ve formě účinných bunkrů či jiných ochranných pomůcek. Obrana proti efektivitě zbraní byla eliminována při jejich klidové fázi zavedením ponorek a při jejich aktivní fázi systémem MIRV (Multiple independently targetable re-entry vehicle), který je neubranitelný, neboť při jeho aplikaci nese raketa až deset jaderných hlavic a dvacet až třicet hlavic klamných, které jsou rozptýleny v odstupech stovek kilometrů. Protiraketové deštníky dodnes nejsou v takové fázi technologické dokonalosti, aby dokázaly zabránit dopadům jaderného útoku. Co se týče konsekvencí dopadu jaderných zbraní na napadené území, je obrana značně problematická. Vybudování systému bunkrů je ekonomicky, technicky a logisticky náročné a včasná evakuace obyvatelstva i v případě oznámení útoku nemožná.

MAD je založená na teorii her. Její analogii můžeme nalézt ve vězňově dilematu, kdy jediným způsobem jak vyhrát, v našem případě přežít, je tuto hru nehrát. Stojí na teorii rovnováhy Johna Forbese Nashe, v níž se dvě soupeřící strany snaží předejít nejhorší vlastní možnosti. Staví na teorii, že vlastnictví silných zbraní je nezbytné k zastrašení protivníka, aby nepoužil identických zbraní. Na myšlence, že obyvatelstvo jedné země je nejlépe chráněno vlastní zranitelností, dokud druhá strana čelí srovnatelnému nebezpečí. Stojí na přesvědčení, že ani jedna strana nemůže v případě konfliktu přežít a že kdokoli vystřelí jako první, beztak zemře, i když až jako druhý. Neboť jejím základním předpokladem je, že jakýkoli prvotní úder nemůže zabránit odvetnému sekundárnímu útoku.

K tomuto je zapotřebí, aby každá strana byla přesvědčena o schopnosti druhé strany, jak technologické, tak rozhodovací, nařídit odpálení jaderných raket formou odvetného útoku. Pokud toto přesvědčení chybí, MAD padá.

Z pochopitelných důvodů je také nezbytné znát prvotního útočníka, na kterého následně zaměřit odvetný útok. Radarové a satelitní systémy toto v dnešní době do značné míry umožňují, ovšem i tak lze místy pochybovat o jejich schopnosti detekovat původce odpálení rakety z podmořského prostoru. Nehledě na situace, kdy mohou být rakety odpáleny z území cizího státu či nestátními aktéry, například teroristickými organizacemi.

Kapitolou samou o osobě jsou falešné útoky, kdy může být například hejno hus detekováno jako strategický bombardér. Ač může podobná situace vyvolat úsměv na rtech, při jednání s jadernými arzenály není na podobné incidenty místy, neboť jejich následky mohou být děsivé. V minulosti byl kvůli podobným technologickým i lidským selháním svět na pokraji jaderné katastrofy. I z důvodu prevence podobných možností došlo k zavedení horké červené linky mezi Bílým domem a Kremlem. Aby nedošlo na slova Alberta Einsteina, který prohlásil : „Nevím jakými zbraněmi se bude zápolit ve Třetí světové válce, ale Čtvrtá světová válka bude vybojována  klacky a kameny.“

Kritika a obrana doktríny MAD

S inaugurací Ronalda Reagana do prezidentské funkce se ukázalo být jak politicky, tak morálně neudržitelným nadále více chránit vojenské systémy, než civilní obyvatelstvo, ač právě obrana a akceschopnost těchto systémů byla pro jeho protekci klíčová. MAD tak měla být nahrazena MAS (Mutual Assured Security). Byly hledány alternativy, zejména SDI (Strategic Defense Initiative) v letech 1983-93, populárně nazvaný Star Wars, který byl později nahrazen NMD (National Missile Defense) programem.

Kromě výše zmíněných důvodů a nedostatků MAD bylo hledání alternativních doktrín zdůvodňováno tím, že MAD nenabízel pluralitu možností. Stavěl na vzájemném odstrašování, vyvažování a napětí. Ovšem v případě svého krachu měla neodvratně následovat jaderná katastrofa. Toto riziko bylo shledáno jako příliš závažným, berouc v úvahu nedostatky MAD. Ovšem SDI přinášelo alternativy horšího charakteru. Byla to Margaret Thatcherová, v unisono se Sověty, která upozornila na skutečnost, že případný úspěch SDI zabrání Sovětům v možnosti prvního úderu a tak vojensky a politicky destabilizuje stávající status quo, což by mohlo vyvolat nové závody ve zbrojení - kvůli nimž se SSSR nakonec ekonomicky rozložilo.

Z podobných důvodů je kritizován i současný systém BMD (Ballistic Missile Defense), budovaný USA. Druhou stránkou věci je skutečnost, že současné Rusko nemá na vybudování tohoto systému, jehož účinnost se beztak pohybuje pod padesátiprocentní úspěšností, dostatečné finanční zdroje.

Zatímco MAD je považována za záruku neužití jaderných zbraní, které by způsobily neakceptovatelné ztráty, jimiž je obecně rozuměna ztráta 25% obyvatelstva a 50% průmyslu, doktríny, které ji měly nahradit, zvýhodňovali jednu stranu (USA) a tím hrozily destabilizací mezinárodního systému a zvyšovaly nebezpečí, že potenciálně znevýhodněná strana raději podnikne preventivní kroky nedozírných následků, než aby riskovala svou vlastní budoucí destrukci. V menším měřítku má tato úvaha historickou oporu. Učinilo tak například izraelské letectvo při bombardování iráckého jaderného reaktoru Osirak v roce 1981.

Doktrína MAD dnes

Ač stará několik desítek let, dodnes MAD prokazuje svoji funkčnost. Je zárukou relativního klidu mezi Indií a Pákistánem, tedy státy disponujícími jadernými zbraněmi a jsoucími ve sporu o Kašmír. V tomto konfliktu, ač v něm v průběhu jeho trvání několikrát došlo k menším ozbrojeným střetům, je potvrzována i teorie, že MAD a vlastnictví jaderných zbraní eliminuje i konveční války. Ač se tato teorie ukázala být neplatnou, lze předpokládat, že mezi Indií a Pákistánem by neexistoval takový, značně relativní, klid zbraní, pokud by nedisponovaly jadernými arzenály. Podobný příklad lze demonstrovat také na případu Izraele, obklopeného nepřátelskými státy, s nimiž v minulosti musel tvrdě bojovat o svou existenci. Vlastnictví jaderných zbraní, kromě spojenectví s USA, silnou armádou a mezinárodní lobby, mu zajišťuje existenci, která je udivující z hlediska probability trvání tohoto státu při jeho vzniku.

Závěr

MAD dodnes hraje významnou roli v mezinárodní politice a je důležitou, a mnohdy klíčovou, proměnnou v diplomatických jednáních a její nepochopení ze strany zastánců jaderného odzbrojení se může ukázat být smrtelně nebezpečným z hlediska budoucího vývoje.

Z hlediska realistické koncepce mezinárodních vztahů je neopodstatněným domnívat se, že by kdy mohlo dojít k jadernému odzbrojení (ač nelze a priori vylučovat žádnou, byť teoretickou variantu budoucího vývoje). Nelze očekávat, že by se státy vzdaly svých jaderných zařízení, neboť by přišly jak o svou mocenskou pozici ve světě tak by ohrozily svou existenci. Nehledě na skutečnost, že celosvětové odzbrojení, které jediné je možné, jinak by se země k němu nepřipojené staly, jak bylo zmíněno v úvodu, staly držiteli neuvěřitelné moci, vyžaduje naprostý konsensus. A ten je vzhledem k pluralitě aktérů držících, pravděpodobně držících nebo majících v úmyslu držet jaderné zbraně – USA, Rusko, Velká Británie, Francie, Indie, Pákistán, Izrael, Jihoafrická republika, Severní Korea, Írán – v současné mezinárodně-politické konstelaci vyloučen.

Kromě konsensu by odzbrojení vyžadovalo i naprostou důvěru všech zúčastněných aktérů. Neboť ač mohou být zařízení demontovány, znalost technologie zůstává a opětovná výroba jaderných zbraní je v takovém případě otázkou dnů až týdnů. Doktrína MAD jako vojensko-politická strategie tak pravděpodobně bude žít i nadále.