Avram Noam Chomsky se narodil 7. prosince 1928 ve Filadelfii (USA). Je emeritním profesorem lingvistiky na MIT a známým kritikem globalizace a zahraniční politiky USA. Je tvůrcem teorie generativní gramatiky a Chomského hierarchické klasifikace formálních jazyků.  Měl velký vliv na filosofii jazyka a na revizi Skinnerova verbálního chování v psychologii, díky zpochybnění behavioristického přístupu ke studiu chování a jazyka. Je jedním z nejvlivnějších žijících intelektuálů 20. století.

Kniha Jazyk a zodpovednosť vyšla v překladu Jána Habdáka v Bratislavě z anglického vydání „Language and Responsibility.“ Kniha však poprvé vyšla ve francouzštině pod názvem: „Dialogues avec Mitsou Ronat“ a vznikla jako rozhovory francouzské lingvistky Mitsou Rontaové s Noamem Chomským. Dílo je výběrem několika kapitol této knihy.

Kniha je rozdělena do dvou základních částí. V první se Noam Chomsky zabývá vztahem lingvistiky a politiky a je rozdělená do tří kapitol: „Lingvistika a společenské vědy“, „Filozofie jazyka“ a „Empirismus a racionalismus.“ Ve druhé části Noam Chomsky vysvětluje svou teorii „generativní gramatiky“.

V první kapitole první části nazvané „Lingvistika a společenské vědy“ rozebírá Noam Chomsky vztah lingvistiky k psychologii, neurologii a sociologii. Lingvistiku autor chápe jako vědu o jazyku, zatímco psychologii jako vědu o získávání a užívání jazyka. Proto považuje lingvistiku za součást kognitivní psychologie. Sociologii Chomsky uznává jako vědu zkoumající společnost, ale je skeptický ohledně jejích výsledků. V závěru kapitoly Chomský definuje svůj „lingvistický model“, který je modelem „schopnosti“ (competence) a „konání“ (performance). Zatímco competence souvisí se znalostmi, které člověk získává užíváním jazyka, u performance do jednání zasahují další schopnosti, například paměť.

Ve druhé kapitole první části nazvané Filozofie jazyka Noam Chomsky definuje koncept „teorie“, vyzdvihuje důležitost filosofie a věnuje se své polemice s Michelem Foucaultem. Zejména zdůrazňuje, že zatímco on při vědecké práci klade důraz na „vnitřní schopnost mysli“, pro Foucaulta je důležitější „kombinace sociálních a intelektuálních podmínek“. Kromě Foucaulta Noam Chomsky hovoří také o Reném Déscartovi a Wilhelmu von Humboldtovi.

Ve třetí kapitole první části nazvané Empirismus a racionalismus Chomsky oba přístupy kritizuje. Zatímco empirismus nahlíží Chomsky jako dualismus mysli a těla, z čehož vyvozuje svou základní kritiku empirismu ve formě „racionalistické hypotézy“, která tvrdí, že struktura mozku je geneticky určená, což odporuje behavioristické psychologii, funkcionalismus dle Chomského popírá nezávislost gramatiky jako „mentálního orgánu“ a rozhodující úlohu přisuzuje jeho funkci, kterou je komunikace. S tím Chomsky nesouhlasí, neboť pro něj je právě jazyk nástrojem k vyjádření myšlenek. Dále polemizuje se Saussurovým konceptem „langue“ a komentuje koncept karteziánského dualismu u Reného Déscarta.

Ve druhé části knihy Noam Chomsky představuje svou teorii „generativní gramatiky“, kterou vytvořil jako protiklad k strukturalistickému pojetí a k tradičním gramatikám. Nejprve popisuje vývoj své teorie, její předpoklady a cíle. Ukazuje střet mezi lingvistikou a matematikou v souvislosti s formalizací mluvy a konstatuje, že matematické modely nestačí k popisu jazyka. Noam Chomsky dále vyjadřuje skepticismus ohledně potenciálu automatizace procedur v lingvistice za asistence počítačů a opětovně kritizuje behaviorální vědy a empirická dogmata.

Na posledních stranách knihy se Noam Chomsky krátce zastavuje u svého osobního života. Ovšem opět z poněkud vědeckého hlediska. Věnuje se přitom primárně osobnostem, které měly na jeho myšlení a vývoj největší vliv.

Kniha je jako většina děl od Noama Chomského především inspirativní. Na některé čtenáře může Noam Chomsky působit revolučně, jiné naopak skandalizuje. To však nemění nic na skutečnosti, že jeho knihy jsou vždy se zájmem čteny a pokaždé ve čtenářích vzbuzují otázky, které si dříve nepoložili.