Když Samuel Huntington publikoval svou esej „Střet civilizací“, zasel do mnoha evropských srdcí strach o vlastní identitu. A právem, neboť avizovaný konflikt mezi světem arabským a západním byl již v plném proudu, a pokračuje dodnes. Co však Samuel Huntington zřejmě nepředvídal, je možnost že Západ spáchá kulturní sebevraždu.

Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že Evropa a její transatlantický ztracený bratr pohrdají hodnotami, na nichž oba historicky stojí?

Ohlédneme-li se do minulosti, nalezneme tři pilíře, vážící se ke třem obdobím, na nichž je naše společnost založena.

Prvním je řeckořímské období, druhým kultura židovsko-křesťanská a třetím myšlenky osvícenství. Na těchto třech základech je postavena naše identita. Do současné doby však přesahuje pouze kultura židovsko-křesťanská. Neboť z doby řecko-římské se nám nezachovalo téměř nic, co by bylo relevantní pro naše aktuální životy a naopak osvícenství se zdá být již překonané.

V době nejkritičtější, kdy se západní civilizace rozpadá pod tlakem skupin agresivnějších, přichází rány kladivem i z vlastních řad.

Dan Brown a jeho pochybná publikace nárokující si auru vědecké studie zasévá nejistotu a pochybnosti o vlastní existenci.

Člověk nemusí být věřícím katolíkem, aby pociťoval bolest nad ničením vlastního Světa. Přestože existují nekonečné kampaně usilující o vymýcení jakékoli víry, křesťanství a vše co je s ním spojené zůstane navždy jednotné s naší přítomností i budoucností.

To vše chce Dan Brown v Da Vinciho kódu vymýtit. Dlužno říci, že se mu jeho záměr podařil. Získal peníze i popularitu. Ovšem za vysokou cenu. Pohrdáním křesťanství pošlapal sám sebe. Nemluvě o tom, že si získal pověst lháře, manipulujícího s fakty.

Téma zvolil velmi chytře. Konspirační teorie byly, jsou a budou jedním z nejpopulárnějších a čtenářsky nejoblíbenějších žánrů. A protože knihy Toma Clancyho s válkami mezi CIA a KGB byly příliš jednotvárné, vytáhl Brown trumf. Vsadil svou pověst neúspěšného autora na církevní kartu. Učinil z papeže a římské kurie bandu zločinců, kteří přes dva tisíce let kují pikle, jak přijít na nebohých věřících ku prospěchu.

Už pouhý pohled na nemocného Jana Pavla II. musel každého soudného člověka přesvědčit o absurdnosti těchto tvrzení, nehledě na mnohem závažnější skutečnosti, o nichž by bylo mrháním času přesvědčovat.

Nicméně najdou se čtenáři, kteří jsou ochotni na základě domnělých důkazů věřit smyšlenkám. Za jednu z nich lze považovat osobnost „mnicha Opus Dei“. Už samotný termín je nesmyslem, neboť Opus Dei není řeholí, nýbrž Osobní Prelaturou, jejímiž členy mniši nejsou.

Nebo tvrzení že apoštol Jan, sedící po pravici Ježíše Krista, je ve skutečnosti Maří Magdalénou. Brown by musel být výtvarným géniem, aby „odhalil“ takovou skutečnost, kterou by po staletí nikdo nepoznal. Ve skutečnosti byl však do vydání Da Vinciho kódu pouze zkrachovalým pisálkem.

Nemá valný smysl dále dokazovat nesmyslnost něčeho, v co normálně uvažující člověk věřit nemůže. Zarážejícím ale zůstává nadšení, které kniha vyvolává, a absence jakékoli objektivní kritiky.

Neboť kniha, která útočí na instituci Církve, útočí také na hodnoty, které Církev hlásá. A ztracené hodnoty vyúsťují v zánik civilizace. Tak zničil sám sebe Řím. A stejně skončí také naše společnost. Možná ještě dříve, než by se Huntington nadál.