Stručný životopis

 

James Earl Carter, Jr., se narodil 1. října 1924 v Plains (Georgia, USA). Jako osmnáctiletý nastoupil na námořní akademii Spojených států v Annapolis, po jejímž absolvování působil v letech 1946-1953 jak námořní důstojník1 ponorkové flotily. S manželkou Rosalynn Smith měl tři syny - Johna Williama, Jamese Earla III. a Donnela Jeffreyho a dceru Amy Lynn.

Po ukončení aktivní vojenské služby se vrátil na rodinnou farmu. Jimmy Carter však jevil více než o pěstování burských oříšků zájem o politiku a v roce 1962 do ní aktivně vstoupil zvolením do Senátu státu Georgia. O čtyři roky později se neúspěšně pokoušel získat post guvernéra. Při dalším pokusu v roce 1970 už byla jeho kandidatura úspěšná a Carter zastával tento post po dobu jednoho funkčního období do roku 1974. Měsíc před odchodem z funkce oznámil svůj úmysl kandidovat v roce 1976 na prezidenta USA a okamžitě zahájil kampaň za své zvolení.2

Na sjezdu Demokratické strany získal nominaci již v 1. kole a za svého viceprezidenta si zvolil senátora Waltera F. Mondalea z Minnesoty. V prezidentských volbách se mu podařilo porazit republikánského prezidenta Geralda Forda a stal se 39. prezidentem USA.3

Carter se v průběhu svého funkčního období musel potýkat s hospodářskou recesí a dalšími ekonomickými problémy, zejména vysokou inflací a zvyšující se nezaměstnaností. Jeho plány na rozsáhlou reorganizaci státní správy se setkaly s nedůvěrou ze strany Kongresu, jehož podporu, ač v něm měla Demokratická strana v obou komorách výraznou převahu, nikdy nezískal. Domácí záležitosti byly navíc rozšířeny o problémy v zahraniční politice, jejíž idealistické vedení musel Carter v průběhu svého funkčního období přehodnotit, zejména politiku prosazování ideje lidských práv. Za úspěch lze považovat sjednání smlouvy ohledně Panamského průplavu a zprostředkování setkání Anvara Sadata a Menachema Begina v Camp Davidu. Za neúspěch pak neschopnost zabránit SSSR ve vpádu do Afghánistánu, což mělo za následek neratifikaci smlouvy SALT II, podcenění irácké invaze do Íránu a zmatečné jednání ohledně propuštění 52 zajatých občanů USA v Íránu.

Po odchodu z úřadu se Jimmy Carter angažoval v řešení mírových konfliktů ve světě, úspěch slavil zejména na Haiti. Za své aktivity obdržel v roce 2002 Nobelovu cenu za mír.4

Protikandidáti

 

Když Jimmy Carter měsíc před odchodem z funkce guvernéra státu Georgia oznámil, že se v roce 1976 hodlá ucházet o post prezidenta, nikdo mu nedával šanci. Řadový jižanský guvernér s image venkovana neměl profil osoby, která by se dokázala dostat přes nominační kritéria Demokratické strany a poté porazit republikánského kandidáta. Na post kandidáta za Demokratickou stranu navíc aspirovala řada významnějších osobností, například řada senátorů, zejména Henry Jackson z Washingtonu, Lloyd Bentsen z Texasu, Birch Bayh z Indiany a kongresmani Morris Udall z Arizony či R. Sargent Shriver, bývalý velitel mírových sborů za Johna F. Kennedyho a vedoucí programu proti chudobě za Lyndona B. Johnsona. Hlavním soupeřem se pak jevil být neúspěšný kandidát z roku 1968 George Wallace, jehož další kandidaturu v roce 1972 ukončily výstřely z revolveru, jež jej upoutaly na kolečkové křeslo. V roce 1976 však opět kandidoval.5

Nový politik

 

Jimmy Carter si dobře uvědomoval stav, ve kterém se nacházela nálada americké společnosti. Voliči byli šokováni aférou Watergate, která smetla z prezidentského úřadu Richarda Nixona, a projevovalo se trauma z neúspěšného konfliktu ve Vietnamu. Absence podílu Cartera v obou těchto problematikách jej předurčovala k vytvoření image osobnosti, která je čistá, poctivá, důvěryhodná, nezkažená intrikami a zákulisními jednáními ve Washingtonu, osobnosti, která je nezávislá na lobbyistických skupinách a tlacích a která navrátí prezidentskému úřadu důstojnost a respekt. Právě tuto image si pro svou kampaň Jimmy Carter zvolil a od oznámení své kandidatury ji začal intenzivně rozvíjet.6

Kampaň Jimmyho Cartera se stala ukázkovým příkladem kontinuální kampaně, která je dnes standardním nástrojem politického marketingu. Ač její jádro spočívá v myšlence, že kampaň je třeba vést v celém průběhu vládnutí, Jimmy Carter její zásadní prvky implementoval již do období své kandidatury. Dřívější příklad této metody lze spatřovat v období funkčního období Richarda Nixona, který po volbách v roce 1968, v nichž byl zvolen do prezidentského úřadu, použil během svého působení v úřadu prototyp permanentní kampaně vytvořením Komise pro znovuzvolení prezidenta (CREEP).7 Jimmy Carter se nechal na radu svého poradce P. Caddella tímto způsobem kampaně inspirovat, když akceptoval ideu, že permanentní kampaň se stává dominantním způsobem vedení politiky, stejně jako se jím kdysi staly stranami řízené volby na principu mobilizace podpory stranických sympatizantů.8

Jimmy Carter měl dva roky na to, aby dokázal zmobilizovat elektorát a přesvědčit jej, že je tím pravým kandidátem na prezidentský post. Časový náskok mu měl pomoci eliminovat nedostatky, se kterými se jeho kandidatura musela potýkat. Jedním ze zásadních nedostatků Jimmyho Cartera byla jeho absence zkušeností s prací ve státních službách. Typický prezidentský kandidát má za sebou obvykle více či méně dlouhé působení v Senátu, Sněmovně reprezentantů, na velvyslaneckém postu ve významné zemi, či viceprezidentský úřad. Jedinou relevantní zkušeností, kterou Jimmy Carter mohl nabídnout, bylo čtyřleté působení v guvernérském úřadě, což ve srovnání s jeho protikandidáty nepůsobilo příliš přesvědčivě. Jimmy Carter nebyl hrdinou války jako Dwight D. Eisenhower, vizionářem jako Woodrow Wilson nebo reformátorem jako Franklin Delano Roosevelt. Své nedostatky však dokázal v očích voličů proměnit v klady. Jeho základní strategií bylo vybudování si image poctivého muže z lidu, což se mu do značné míry podařilo.9

Témata kampaně

 

Užíváme-li termín strategie v rámci kampaně, máme na mysli komplexní způsob přesvědčování voličů o tom, aby volili konkrétního kandidáta. Způsob jak tohoto dosáhnout nazýváme taktikou, která zahrnuje jak obsah poselství sdělovaného voličům, tak způsob jeho předávání. Existují tři základní strategie vedení americké prezidentské volební kampaně, které lze kombinovat a které se mohou překrývat: zaměření na image, na politickou stranu a na otázky.10 Poté co si vytvořil svou již zmiňovanou image, se Jimmy Carter musel vypořádat s otázkou vztahu k Demokratické straně, za níž hodlal kandidovat. Carterův vztah ke stranictví úzce souvisel s jeho image nezávislého poctivého, nezkaženého muže z lidu, nanarušeného stranickými a jinými intrikami a funkčními úzy existujícími v rámci stranického a politického systému. Proto i jeho vztah a profilace ke straně měla poměrně ambivalentní charakter, což se v plné míře projevilo za jeho působení v prezidentském úřadu.11

Byla-li jeho stranické orientace okrajovou součástí jeho image, tématická agenda byla oblastí, v níž si nemohl dovolit experimentovat a v níž musel od začátku postupovat podle předem zvolené strategie.12

Kromě Jimmyho Cartera a George Wallace byli všichni kandidáti Demokratické strany stoupenci Rooseveltova New Deal, stejně jako Fair Deal Harryho S. Trumana, který na Rooseveltovu policy navazoval a Great Society Lyndona B. Johnsona, posouvající obě dvě doktríny do nového obobdí. Carter si však nemohl dovolit kampaň konsensuální se svými protikandidáty, neboť jako nevýrazná osobnost se potřeboval odlišit.13

Aktuálním tématem, který v období kampaně Američany rozdělovalo, byla rasová otázka. Carter byl jako guvernér Georgie příkladem snášenlivého politika, který jmenoval řadu černochů do vysokých státních funkcí, prosazoval den narození Martina Luthera Kinga, Jr. za státní svátek Georgie a zasazoval se o umístění jeho portrétu do parlamentu Georgie. Těchto svých činů v kampani využíval k tomu, aby si na svou stranu získal černošský elektorát a vymezil se proti Georgi Wallaceovi, který byl známým rasistou. Se svou podporou černošského obyvatelstva však prozíravě zacházel opatrně a vyhýbal se v této tématické oblasti odpovědím na kontroverzní otázky, například dopravě dětí autobusy do škol, černošským kvótám na školách a Affirmative Action, aby si neznepřátelil bělošské voliče.14

Proto se Jimmy Carter více soustředil na kritiku vysokých výdajů na sociálním zabezpečení a podvodům, které jeho aplikaci provázely. Jeho dalšími tématy bylo omezení státních výdajů, bytová výstavba a poněkud překvapivě také vězeňský systém. Jimmy Carter si cíleně vybíral oblasti, které měl zanalyzované jako okruhy, jež budí zájem lidí, ale jimž se žádný politik nevěnuje. Populistické hledání témat předurčilo jeho populistický způsob vedení celostátní kampaně.15

Celostátní kampaň

 

Jimmy Carter byl prvním prezidentským kandidátem, který vedl v tak rozsáhlém měřítku celonárodní kampaň. Změna ve vedení volebních kampaní byla způsobena novými pravidly Demokratické strany pro primární volby, kterých využil již George McGovern v kampani z roku 1972. Nově mělo být v primárních volbách zvoleno sedmdesát procent všech delegátů a proto se Jimmy Carter soustředil na jejich získávání na celostátní úrovni. Správně předpokládal, že pokud se mu podaří zvítězit v několika státech, strhne na sebe pozornost médií, kterou jako příklad kandidáta, který není front runner, nutně potřeboval, aby mohl doufat ve své vítězství.16

Jedním z klíčových prvků Carterovy kampaně se ukázalo být jeho vystupování v zábavném televizním pořadu Meet the Press, kterého se zúčastnil v průběhu konání primární kampaně ve všech státech. Zde si získal značnou část své popularity mezi voliči, kteří jej do doby jeho objevování se na televizní obrazovce takřka vůbec neznali. Tímto jednáním potvrdil svou pověst populisty, kterému jde primárně o hlasy voličů, čemuž přizpůsobuje své postoje, svou rétoriku a své jednání.17

Mediální pokrytí Jimmyho Cartera se ještě zvýšilo poté, co se mu podařilo zvítězit v primárkách v New Hampshire, které se z tohoto hlediska ukázaly, a i v současnosti ukazují, být klíčovými pro další průběh voleb. Jimmy Carter zvítězil s 28,4% hlasů, což odpovídalo 23000 voličů před Udallem (22,7%), Bayhem (15,2%) a Shriverem (8,2%).18

Úspěch v New Hampshire katapultoval Jimmyho Cartera do pozice nové hvězdy Demokratické strany. Hned následující vydání nejčtenějších časopisů v USA Newsweek a Time vyšly s jeho tváří na obálce a jeho osobě bylo v televizním zpravodajství a tisku věnováno třikrát až čtyřikrát více prostoru než jeho soupeřům. O Jimmyho Cartera se díky úspěchu v jinak malém a málo významném státě Nové Anglie začal zajímat celý svět.19

Průběh primárních voleb

 

V dalších primárních volbách však Jimmy Carter zcela selhal, v Massachusetts skončil až na čtvrtém místě za Jacksonem, Wallacem a Udallem. První dva zmínění kandidáti umně využili tehdy zásadní otázky dopravy dětí do škol autobusy. Oba ji odsoudili, za což si vysloužili Carterovo odsouzení, jímž ospravedlnil svůj vlastní neúspěch. Odsouzení však nespočívalo v materiální podstatě otázky, nýbrž v jejím využití ve volebním klání, čehož by se Carter dle vlastních slov nikdy nedopustil. Paradoxně tak Carter odsoudil populistické metody, z jejichž užívání byl sám obviňován.

Pro Carterovu budoucnost se ukázaly být klíčovými primárky na Floridě, kde Wallace v roce 1972 získal s obrovským počtem 42% hlasů. Carter věděl, že kdyby jako jižan porazil jižanského kandidáta v jižanském státě, bylo by to silným symbolem hrajícím v jeho prospěch, a to zejména z toho důvodu, že by se jeho umírněný pohled na rasový problém, který ostře kontrastoval s Wallaceovým rasismem, stal převažujícím.20

V Carterův prospěch hrálo mnoho okolností. Zejména absence řady kandidátů z řad liberálních demokratů, kteří se neúčastnili voleb, aby netříštili hlasy pro Wallace. Carter tak měl jisté hlasy jak černošského elektorátu, tak odborového Svazu automobilových zaměstnanců.21 Carterovi se nakonec podařilo Wallace porazit ziskem 34,3% hlasů proti jeho 30,6%. Další kandidát Jackson získal 23,9%. Byly to právě floridské primárky, po jejichž výsledku se média rozhodla, že se Carter stane kandidátem Demokratické strany a začal mu budovat tuto image. Přesvědčení o jeho úspěchu pouze potvrdil jeho úspěch v Severní Karolíně, kde v souboji s Wallacem získal dokonce nadpoloviční počet hlasů a stal se neoficiálním vítězem na Jihu.

Ukázkou klíčového vítězství na Floridě a následného příklonu na jeho stranu se ukázaly být následující primárky v New Yorku. Ač v tomto severním státě Carter drtivě prohrál a za vítězným Jacksonem zaostal o drtivých 25% hlasů, média tuto porážku významněji nereflektovala a naopak se zájmem komentovala Carterovo vítězství ve Wisconsinu, kde pouze velice těsný rozdílem porazil Udalla.22

Po vítězství na Floridě byl George Wallace de facto ze hry o prezidentskou nominaci a Carter tak již nebyl nucen zaujímat striktní postoj rasově snášenlivého politika, díky němuž si získal na úkor rasistického Wallace hlasy černochů. Nyní se ukázalo, že s Wallacem mimo hru je téma podpory černochů vyčerpané. Carter tak neváhal použít dalšího populistického kroku a svou orientaci na černošské voliče zmírnil sérií výroků, které budily dojem nešťastných protimluvů, o nichž však jeho konkurenti jak z Demokratické, tak z Republikánské strany byli přesvědčeni, že byly záměrné. Carter tímto tahem slavil snad až nečekaně vysoký triumf, zejména poté, co se za něho postavil Martin Luther King, Sr., který vyjádřil přesvědčení, že Carterovy výroky byly nešťastnými přeřeknutími, že nevyjadřují jeho skutečné názory a že mu odpouští. Byly tak zachráněny Carterovy černošské hlasy, ale podstatnější skutečností byl zisk značné části nových bělošských hlasů. „Z republikánského průzkumu veřejného mínění vyplývalo, že ať už byl výrok úmyslný nebo ne, dosáhl svého účelu: za každý ztracený hlas černochů totiž Carter získal čtyři hlasy bělochů.“23

To se projevilo hned v následujících volbách v Pensylvánii, kde Carter zvítězil se 37%. Opět tak potvrdil svou mediální pověst neoficiálního vítěze primárek, která se upevnila zejména za okolností, kdy by Wallace odepsán, Bayh a Shriver ze souboje de facto odpadli a Jacksonovi došly peníze na kampaň. Jediným vážným soupeřem tak zůstal Udall.

Carter pokračoval ve vítězstvích v Texasu, Indianě, domácí Georgii a Tennessee. Všechna vítězství byla drtivého charakteru. Pak byl na chvíli zbrzděn prohrami v Nebrasce a v Marylandu, ale v Michiganu opět dosáhl vítězství, ač těsného. O tři desetinné body porazil s 43,4% Udalla. V Oregonu a Idahu sice opět prohrál, avšak další vítězství upevnily jeho pozici.24

Získání nominace

 

Na předvolebním sjezdu neměl Carter, ač byl favoritem jak podle médií, tak podle počtu vítězství v jednotlivých státech, svou nominaci ani zdaleka jistou. Disponoval 1172 delegátskými hlasy, ale k počtu 1505, potřebnému k nominaci, mu jich více jak tři sta chybělo. Jeho protivníci v boji o prezidentskou nominaci se však rozhodli zbavit své delegáty závazků vůči svým osobám a požádali je, aby podpořili Cartera. Ten tak hned v prvním hlasovacím kole získal nominaci za Demokratickou stranu.25

Carter dokázal takřka nemožné. Do volebního klání vstupoval jako neznámý outsider, bez konexí s vůdci Demokratické strany a bez kontaktů na média. Přesto dokázal získat širokou podporu. Jeho hlavními zbraněmi byla image poctivého, solidního muže z lidu, nevydávajícího se za politika. Jeho taktikou bylo vyhýbáni se vyjadřování k nejpalčivějším problémům a ideová nevyhraněnost. Neoznačoval se ani za konzervativce, ani za liberála, k černošské otázce se vyjadřoval umírněně a podle okolností, stavěl na odiv svou starost o dobro Američanů. Byl konsensuálním kandidátem, který dokázal populistickou rétorikou oslovit široké vrstvy veřejnosti a získat na svou stranu média.

Boj s Geraldem Fordem

 

Souboj s kandidátem Republikánské strany Geraldem Fordem byl od začátku poznamenán chybami obou kandidátů. Zásadní chybou učiněnou ze strany Geralda Forda se ukázala být série televizních diskusí, které navrhl Jimmymu Carterovi a které se měly uskutečnit poprvé od památných debat mezi Johnem F. Kennedym a Richardem Nixonem.26

Ani jeden z kandidátů se však neukázal být schopným diskutérem a zejména první televizní debata diváky u obrazovek zklamala. Ačkoli podle průzkumu New York Times a televize CBS dle 37% respondentů zvítězil Ford a pouze dle 24% Carter, za neúspěšnějšího byl považován Ford, který nedokázal využít předchozího nešťastného Carterova rozhovoru pro Playboy, jehož obsahem si Carter voliče z řad křesťanů bezpochyby nezískal.27

Druhá debata byla z diváckého hlediska bezpochyby zajímavější, neboť pro ni Jimmy Carter zvolil ofenzivní taktiku a vyčetl Fordovi chyby v zahraniční politice. Ford se naopak do Cartera opřel obviněními, že hodlá seškrtat výdaje na obranu. Celou diskusi však prohrál památným výrokem, kdy na otázku ohledně Helsinské smlouvy odpověděl: „Sovětský svaz neovládá východní Evropu a za Fordovy vlády ji ani ovládat nebude.“28 Nepřesným vyjádřením si Ford hodně uškodil a Carter této chyby dokázal využít.

V poslední televizní diskusi Carter útočil primárně na Fordovy vůdcovské schopnosti a na jeho kapacitu naplňovat volební program. Zapůsobila zejména jeho poslední otázka, kterou adresoval na diváky u obrazovek: „Můžete uvést jediný program, který předložil a byl přijat? Můžete uvést jedinou tuto věc?“29 Ford se pokoušel zvrátit televizní debatu ve svůj prospěch poukazováním na Carterův populismus a nekonzistentnost v názorech, ale bylo zjevné, že jak v této, tak v debatách obecně, prohrál.30

Volební vítězství

 

V prezidentských volbách těsně zvítězil Jimmy Carter. Získal 40,8 milionů hlasů a Gerald Ford 39,1 milionů. Hlasy volitelů vyhrál Carter v poměru 297:240.

Navždy nerozřešenou otázkou zůstává, jak by prezidentské volby dopadly, kdyby byl k volbám v New Yorku připuštěn Eugene McCarthy. Tomu zde nebylo umožněno kandidovat, neboť nebyl uznán za legitimního kandidáta nezávislé strany. Kdyby tomu tak nebylo, zřejmě by odčerpal hlasy pro Jimmyho Cartera a Ford by v New Yorku zvítězil, což by počet volitelských hlasů převážilo na jeho stranu.

Jimmy Carter zvítězil nejtěsnějším poměrem od roku 1916, kdy Woodrow Wilson porazil Charlese Evanse Hughese. Ovšem prohlásit Cartera za vítěze je z mnoha pohledů problematické. Pokud bychom jeho triumf chtěli označit přesněji, hodil by se výraz „méně poražený“. Mnoho Američanů nevolilo kandidáta, kterého chtěli za prezidenta, nýbrž kandidáta, kterého považovali za z dvojice uchazečů méně špatného. Carter byl nevýrazným kandidátem, neobratným v diskusích, nezkušeným v politických procesech. Nevyznal se v zahraniční politice a jeho představy o budoucím geopolitickém směřování byly spíše idealistické, než pragmatické. Jeho představa o fungování ekonomiky byla dost povrchní a neměl recept na řešení nezaměstnanosti, ani rostoucí inflace. Byl považován za ješitného, sebestředného a malicherného jižanského venkovana, který rád zdůrazňuje svou poctivost a představuje své vize budoucnosti, ale když dojde k reálným politickým problémům, nezná řešení. Své nedostatky nedokázal eliminovat ani výběrem poradců, které si vybral mezi svými přáteli a spolupracovníky z období kampaně. I proto nedokázal svou pozici obhájit, v následujících volbách byl drtivě poražen svým republikánským soupeřem Ronaldem Reaganem a historie jej hodnotí jako neúspěšného prezidenta.

Zdroje

 

BRADOVÁ,Eva. Negativní kampaně a politická reklama ve volbách. Olomouc : Periplum, 2008.

GRAUBARD, Stephen. Prezidenti : Proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi. Praha : BB/art, 2007.

HAŠKOVÁ COOLIDGE, Eliška. Pet amerických prezidentů, česká babička a já. Praha : Lidové noviny, 2005.

IVÁNEK, Martin. Permanentní kampaň: efektivní nástroj politického marketingu? Brno: Masarykova Univerzita Karlova, Fakulta sociálních studií, Katedra politologie, 2008. 43 s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Roman Chytilek.

JOHNSON, Paul. Dějiny amerického národa. Praja : Academia, 2000.

VEČEŘ, IGOR. Analýza části prezidentského volebního systému v USA. Aplikované právo [online]. [Praha] : VŠAP, 2007.

The White House [online]. [USA] : The White House [cit. 2009-29-11]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.whitehouse.gov/about/presidents/jimmycarter>.

Project Syndicate [online]. [USA] : Project Syndicate [cit. 2009-26-11]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.project-syndicate.org/commentary/nye62/Czech>.

Encyclopaedia Britannica [online]. [UK] : Britannica [cit. 2009-28-11]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/97239/Jimmy-Carter>.

Poznámky

 

1 Lieutenant.

2 JOHNSON, Paul. Dějiny amerického národa. Praja : Academia, 2000.

3 The White House [online]. [USA] : The White House [cit. 2009-29-11]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.whitehouse.gov/about/presidents/jimmycarter>.

4 GRAUBARD, Stephen. Prezidenti : Proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi. Praha : BB/art, 2007.

5 Project Syndicate [online]. [USA] : Project Syndicate [cit. 2009-26-11]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.project-syndicate.org/commentary/nye62/Czech>.

6 Encyclopaedia Britannica [online]. [UK] : Britannica [cit. 2009-28-11]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/97239/Jimmy-Carter>.

7 Na tuto skutečnost poukazuje zejména S. Blumenthal.

8 IVÁNEK, Martin. Permanentní kampaň: efektivní nástroj politického marketingu? Brno: Masarykova Univerzita Karlova, Fakulta sociálních studií, Katedra politologie, 2008. 43 s. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Roman Chytilek. s. 10.

9 GRAUBARD, Stephen. Prezidenti : Proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi. Praha : BB/art, 2007.

10 VEČEŘ, IGOR. Analýza části prezidentského volebního systému v USA. Aplikované právo [online]. [Praha] : VŠAP, 2007.

11 Project Syndicate [online]. [USA] : Project Syndicate [cit. 2009-26-11]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.project-syndicate.org/commentary/nye62/Czech>.

12 BRADOVÁ,Eva. Negativní kampaně a politická reklama ve volbách. Olomouc : Periplum, 2008.

13 JOHNSON, Paul. Dějiny amerického národa. Praja : Academia, 2000.

14 GRAUBARD, Stephen. Prezidenti : Proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi. Praha : BB/art, 2007.

15 HAŠKOVÁ COOLIDGE, Eliška. Pet amerických prezidentů, česká babička a já. Praha : Lidové noviny, 2005.

16 Encyclopaedia Britannica [online]. [UK] : Britannica [cit. 2009-28-11]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/97239/Jimmy-Carter>.

17 Project Syndicate [online]. [USA] : Project Syndicate [cit. 2009-26-11]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.project-syndicate.org/commentary/nye62/Czech>.

18 GRAUBARD, Stephen. Prezidenti : Proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi. Praha : BB/art, 2007.

19 JOHNSON, Paul. Dějiny amerického národa. Praja : Academia, 2000.

20 HAŠKOVÁ COOLIDGE, Eliška. Pet amerických prezidentů, česká babička a já. Praha : Lidové noviny, 2005.

21 United Auto Workers.

22 Project Syndicate [online]. [USA] : Project Syndicate [cit. 2009-26-11]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.project-syndicate.org/commentary/nye62/Czech>.

23 GRAUBARD, Stephen. Prezidenti : Proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi. Praha : BB/art, 2007.

24 JOHNSON, Paul. Dějiny amerického národa. Praja : Academia, 2000.

25 JOHNSON, Paul. Dějiny amerického národa. Praja : Academia, 2000.

26 Encyclopaedia Britannica [online]. [UK] : Britannica [cit. 2009-28-11]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.britannica.com/EBchecked/topic/97239/Jimmy-Carter>.

27 HAŠKOVÁ COOLIDGE, Eliška. Pet amerických prezidentů, česká babička a já. Praha : Lidové noviny, 2005.

28 GRAUBARD, Stephen. Prezidenti : Proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi. Praha : BB/art, 2007.

29 GRAUBARD, Stephen. Prezidenti : Proměna instituce amerického prezidenta od Theodora Roosevelta k Georgi W. Bushovi. Praha : BB/art, 2007.

30 Project Syndicate [online]. [USA] : Project Syndicate [cit. 2009-26-11]. Text v angličtině. Dostupný z WWW: <http://www.project-syndicate.org/commentary/nye62/Czech>.